Lydeckerovy vzpomínky – povídka

Někdy je těžké vzpomínat na staré časy, které pro vás zrovna nemusely být těmi nejšťastnějšími. Možná si říkáte, kdo jsem a co vám tady začínám vyprávět, no, abych pravdu řekl, tak ani já sám nevím. Možná už jsem přišel dočista o rozum, možná ne. Tak či onak vám však můj příběh řeknu, protože kromě vás a krysy kousající mě do nohy tu nikoho jiného nemám. I když nejsem zrovna dobrý vypravěč, tak bych se před svojí vlastní smrtí nesmířil s tím, že jsem si tento nehezký zážitek sebou odnesl až do hrobu. Nuže dobrá, jak ale začít? Když tak o tom přemýšlím, tak může trvat měsíce až roky, než moje mrtvé tělo s touto nahranou zprávou někdo nalezne. Bohužel nemám na výběr a tak mi nezbývá nic jiného, než doufat. No, moc času mi už nezbývá, takže se do toho raději pustím.

Mé jméno je Thomas Lydecker a má aktuální poloha je smradlavá odvodňovací žumpa, přesněji sektor A-15, pozemní základna Hadley’s Hope, planeta Acheron. Je 15. října roku 2142 a náš „Vesmírný domov“, tak tomuto místu přezdíváme, byl napaden cizí mimozemskou rasou. Byl to den jako každý jiný. Časně ráno jsem vstal, udělal si kávu a vydal se pomoct Frankovi se svářením do ventilační šachty.

Práci nám hodně komplikovaly děti, které si tu bez dozorů rodičů často hrají. To však Frankovi nezabránilo v jeho mizerně placené práci a tak na ty malý haranty pustil spršku výparů z ventilačních šachet. Ten zápach donutil i mě, abych se o několik metrů stáhnul. Caparti se během minuty rozutekli a my jsme se pustili do práce, abychom to měli co nejdřív z krku a šli si užívat volna. Po necelé hodině jsme byli hotovi a šli jsme se podívat do řídícího centra za Alem, kterému to tady před pár lety společnost Wayland-Yutani celé svěřila. Nechci si na toho chlápka jako nijak stěžovat, ale někdy mi připadá, že je mu vše, co se okolo něj děje, totálně jedno. Když jsme se konečně dostali do řídící místnosti, tak jsme měli co dělat s tím, abychom si tam vůbec našli volné místečko na složení svých zadnic. Musím přiznat, že je mi z té liduplné místnosti někdy až špatně. Sice vám neřeknu, jestli je to tím vydýchaným vzduchem nebo tím, že se okolo vás pořád někdo motá, ale co se dá dělat, jednou už jsem si tento osud zvolil, tak si budu muset hold zvyknout.

Když jsem si konečně sedl na volnou židli, tak vedle mě začal jak naschvál hučet počítač. Protože jsem zrovna neměl nic důležitého na práci, tak jsem se k němu přisunul a začal jsem číst přijatou zprávu od jednoho z pracovníků základny. Jeho žádost jsem během minuty vytiskl a začal jsem kolem sebe hledat Ala, který měl tyto záležitosti na starost. Když jsem ho konečně našel, tak měl právě namířeno pryč z místnosti s hrnkem teplé kávy. Věděl jsem, že se nebude obtěžovat ke mně přijít osobně, takže jsem ho doběhl a začal jsem ho obeznamovat o tom, že jeden z pracovníků něco za hranicí zóny objevil a že se ptá, jestli bude jeho nárok uznán. Al mě jako vždy odbyl slovy, „Proč by jeho nárok nemohl být uznán?“. Řekl jsem mu, že ho tam vyslal na základě příkazu společnosti. Na to jsem však zpětně dostal odpověď, že je mu to jedno a že jestli něco najde, je to jeho. Hned poté mě poslal rozehnat partu dětí v jedné z bočních uliček a sám se nepozorovaně vytratil pryč. Naštvaně jsem se vrátil k počítači a odepsal jsem pracovníkovi zprávu, že je ta nalezená věc jeho, ale ať ji přiveze do základny na bezpečnostní prohlídku.

Po dvou hodinách jsem na monitoru uviděl přijíždějící transportér a tak jsem se společně s Frankem vydal do garáží. Když jsme se po pár minutách k transportéru dostali, tak tu věc právě vykládali ven. Nic moc jsem neviděl, protože to měli zabalené v nějakém zaprášeném hadru a převázané provazy. Oba dva jsme přiložili ruce k práci a pomohli jsme našim kolegům s odnesením té podivné obdélníkové věci do místnosti. Musím říct, že to bylo pořádně těžké, a i když jsme to přenášeli čtyři, tak nám to dalo pořádně zabrat! Když jsme konečně došli ke stolu a objev jsme opatrně položili, tak z něj nálezci začali pomalu strhávat provazy a zaprášený hadr. Nález komentovali slovy, že ho našli zabořený v jedné zapadlé hornině v Ďáblově kovadlině a že je opravdu jen velká náhoda a zároveň obrovské štěstí jeho objevení. Všichni jsme netrpělivě čekali, co se z tohoto záhadného nálezu vyklube. Po pár sekundách jsme všichni nevěřícně zírali na tisíce let starý sarkofág, který částečně vypadal i jako jednočlenný záchranný modul.

Doslova nám spadla huba! Pracovníci, kteří sarkofág našli, si spolu usměvavě plácli se slovy, že za tohle dostanou pěkný majlant. Po několika minutách, při kterých jsme jen bezmocně zírali, nám nálezci sdělili, že tam venku může být těchto věcí víc. Jeden z pracovníků nám řekl, že jejich kolega cestou zaznamenal o pár kilometrů dál slabý signál, za kterým se společně se svojí ženou a dvěma dětmi rozjel, takže je dost možné, že se najde i něco většího a cennějšího, než toto.

Když jsme se k sarkofágu přiblížili s úmyslem najít způsob, jak ho otevřít, tak naši pozornost odvrátila obrovská rána vycházející nepříliš daleko od nás. Všichni jsme se rozeběhli do garáže podívat se, co se stalo. Po otevření hlavních vrat garáže jsem něčím pořádně dostal do hlavy a odlítl jsem až ke zdi chodby. Po několika sekundách jsem se namáhavě překulil a přidržel si místo, odkud mi začala nepříjemně téct krev. Na svých ramenech jsem ihned ucítil ruce Franka, který mě starostlivě uchytil a pomohl mi vstát. Ignoroval jsem jeho dotazy typu „Jsi v pořádku? Není ti nic?“ a raději jsem rychle popoběhl pár metrů zpátky do garáže zjistit, co mě tak silně uhodilo. Rychle jsem se prodral pracovníky, kteří po ohlušující ráně zvídavě přiběhli, a spatřil jsem nabouraný transportér, jenž mě srazil. Dveře auta se okamžitě rozletěli dokořán a z transportéru vystoupila žena v zástupu svých dvou dětí, která za sebou s pláčem táhla svého manžela. Okamžitě jsme se s Frankem a dalšími lidmi rozeběhli ženě pomoct a zjistit, co se jejímu muži stalo. Žena vyčerpaně padla k zemi a její dvě děti se s pláčem vrhly Frankovi kolem pasu. Rychle jsem doběhl k dvěma pracovníkům, kteří se právě chystali převalit zraněného muže na bok. V momentě, kdy to udělali, mě zaplavil proud děsu. Muž měl na svém obličeji přilepené nějaké slizké mimozemské stvoření, které mělo ocas omotaný kolem jeho krku. Poslední, co jsem slyšel, bylo něco na způsob „O můj bože!“, poté si už nic moc nepamatuji, protože jsem omdlel.

Okolo sebe jsem cítil chlad a bezmocnost. Neměl jsem sílu čímkoli pohnout a neměl jsem sílu vstát. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo otevřít svá víčka. Byl jsem v místní nemocnici základny, která, jak jsem ke svému údivu zjistil, byla přestavěna na laboratoř. Sice mě bolela hlava a viděl jsem ještě stále rozmazaně, ale cítil jsem, jak se mi síla vrací zpět do těla. Vedle mě se v mžiku otevřely dveře a do místnosti vešlo pár podivných chlápků v chemických oblecích a plynových maskách. Táhli za sebou jednu ženu a jednoho muže se stejnou potvorou na obličeji, jako jsem viděl u předchozího člověka. Než jsem se stačil zeptat na to, co se tu k čertu děje, tak do místnosti vběhl Frank a rychle ke mně zamířil. Řekl mi „Kamaráde, dějí se tu divné věci, měli bychom rychle vypadnout!“ a pomohl mi vstát. Než jsem stačil zopakovat moji předchozí otázku, co se tu k čertu děje, tak jsem spatřil další podivné pracovníky ve stejných oblecích s dalšími napadenými lidmi, které přenášeli do laboratoře. Frank se mnou rychle běžel chodbou až k přetlakovým dveřím. Po cestě jsem si všímal ochranky, která v postranních chodbách stavěla barikády z různých stolů, židlí a skříní. Než Frank přetlakové dveře otevřel, tak se spustil alarm a z rozhlasu se ozval rozechvěný hlas Ala. „Všem pracovníkům základny, ihned se přemístěte do sektoru 02! Opakuji, všichni ať se během deseti minut přemístí do sektoru 02! Sektory B-6 a B-7 se uzavírají! Všem dostupným obraným jednotkám, přesuňte se do sektoru B-5 a vyčkejte na …. Rozhlas se najednou přerušil. Frank mě rychle narval do přetlakových dveří a pomohl mi nasadit si dýchací masku, protože venku řádila pořádná bouřka. Po vyrovnání tlaku se dveře otevřeli a my jsme vyběhli k druhému vstupu, který vedl do sektoru 03.

Když jsme tak běželi, tak jsem za sebou slyšel ohromnou explozi, jako by vybuchl nějaký velký energetický článek základny. Když jsme se dostali přes vstup, tak jsme bez přestávky běželi dál. Já jsem neměl na výběr, protože mi Frank silně svíral ruku a táhl mě pořád kupředu. Když jsme se dostali do křižovatky mezi chodbami, tak kolem nás rychle proběhla malá holčička. Frank se zastavil a poručil mi, abych se rychle dostal do sektoru 03 a poté sjel výtahem za ostatními do 02, že mě co nejdřív doběhne. Poté se rozeběhl k utíkající holčičce, na kterou začal volat „Newt, počkej! Newt!“. Neměl jsem páru o tom, co se za dobu mého omdlení přihodilo, ale nahánělo mi to pořádnou husí kůži. Rychle jsem prolezl pár místnostmi a dostal se až k výtahu, kterým jsem začal sjíždět na místo shromáždění. Po několika sekundách se výtah zastavil a světla zhasla. Kolem mě se rozlehlo hrobové ticho. Ze vzdálených míst ode mě jsem najednou uslyšel další explozi a krátké přerušované střílení z ručních pistolí. Následovalo další ticho a poté bolestný řev. Přitiskl jsem se ke zdi výtahu a klekl si až na podlahu. Během chvilky jsem se začal potit a nemohl jsem dobře dýchat. Bolestné výkřiky následovaly čím dál častěji.

Jak jsem tak seděl na podlaze, tak jsem si pod kusem koberce nahmatal nouzovou přepážku. Rychle jsem koberec odhodil ke straně a pořádně jsem do té části výtahu kopl. Měl jsem co dělat, abych se před několikametrovým pádem stačil vůbec uchytit. Také jsem měl to štěstí, že se hned po mém boku nacházela ventilační šachta, do které jsem hned vlezl s úmyslem dostat se co nejdál odtud. Po pár minutách jsem prolezl až nad sektor 01 a mřížemi v šachtě jsem se nenápadně podíval skrz.

Nemohl jsem uvěřit svým vlastním očím! Na podlaze sektoru leželo nejméně dvacet rozsekaných pracovníků. Udělalo se mi natolik zle, že jsem se neovládl a hodil šavli. Zvratky bohužel začali stékat mřížemi dolů pode mne, na což jsem pekelně doplatil. Kapky mého včerejšího oběda začaly v rozlehlé místnosti dělat nápadný hluk. Rychle jsem rukávem setřel z mříží zbytek a čekal jsem, co se bude dít. Po minutě ticha jsem uslyšel hrozivé zasyčení, které vycházelo odněkud za mnou. Rychle jsem se ohlédl a uviděl jsem nějaké černé monstrum s ocasem a cenícími zuby, které si mě nejspíš vyhlédlo jako další jídelní chod.

Strach mě zcela ovládl. S výkřikem v ústech jsem rychle začal prolézat ventilační šachtou. V této chvíli jsem už na vše kašlal a mým jediným cílem bylo dostat se za každou cenu pryč. Prvně jsem však musel setřást mého nezvaného kamaráda, který se už nemohl dočkat na to, až si do mě kousne. Po minutě zběsilého prolézání ventilačními spoji jsem začal pociťovat únavu a slabost. Věděl jsem, že už brzy přijde konec.

Po několika dalších sekundách vzdorování jsem vyčerpaně padl k zemi. Netrvalo ani dvě sekundy a už jsem nad sebou slyšel naštvané syčení tohoto mimozemského tvora. Kapky jeho slin mi začali skapávat na hlavu a já už pomalu začal zavírat oči.

Najednou se však ozval ohlušující výstřel, který se dost podobal výstřelu z kanónu. Společně jsem se s bestií propadl do místnosti pod námi. Rychle jsem se vzpamatoval a začal jsem se rozhlížet. Slintající bestie se rychle převalila zpět do své polohy a začala syčet na všechny strany místnosti. Neměl jsem ani potuchy, co se tu děje!

Najednou se okolo jejího krku omotal miniaturní provaz, který ji okamžitě začal dusit. Bestie sebou začala škubat a švihat ocasem všude okolo sebe. Rychle jsem se převalil a začal se plazit ke dveřím. Pokud mě někdy mělo potkat skutečné peklo, tak to byla tato chvíle! Když jsem byl téměř u dveří, tak jsem se ještě ohlédl na bolestí vykřikující slintající bestii. Sice nevím, s čím tam zápasila, ale začala ji stékat po těle podivná zelená krev, která okamžitě rozežírala vše, na co spadla. Proud její krve najednou vytryskl kus od ní. Přesně v tomto místě začaly v mžiku vytryskovat jiskry a elektrické výboje.

Během chvilky se před zraněnou bestií objevil další obrovský cizí tvor, který svým vzhledem vypadal jako válečník. Obě dvě stvoření na sebe začaly naštvaně řvát. Válečník ze sebe rychle odhodil kus své výzbroje, kterou začala rozežírat krev druhého mimozemšťana. Poté z přístroje na své pravé ruce automaticky vytasil dvě ostré čepele a střemhlav se vrhl proti svému nepříteli. Kdybych si měl vzpomenout na vytesané obrazy, které byly na nalezeném sarkofágu, tak bych se vsadil, že vypadaly stejně, jako on. Kdo ví, jestli se za dobu mé nepřítomnosti sarkofág otevřel a z něj vylezl tento mimozemšťan. Bohužel jsem to právě neměl čas řešit a tak jsem otevřel dveře a začal se plazit rychle pryč. Než jsem místnost opustil, tak jsem si všiml mrtvého těla jednoho strážníka, který měl čirou náhodou kolem pasu pistoli a jeden granát. Popadl jsem granát, odjistil ho a se slovy „Sežerte to, vy parchanti!“ jsem ho hodil směrem k soupeřícím monstrům. Poté jsem popadl zbraň a rozkopl ventilační šachtu A-15, do které jsem po hlavě zahučel. Za sebou jsem jenom ucítil ohromnou explozi granátu, která se asi zdvojnásobila výbuchem energetických článků v místnosti.

No, a tím se už blížím ke konci svého vyprávění. Od napadení základny uběhlo už dobrých pár hodin a je jen otázkou času, než si ty příšery najdou i mě. Nevím, jestli někdo kromě mě ještě přežil, ale podle toho, co jsem viděl a slyšel, je to dost nepravděpodobné. Stejně tak nevím, jestli Al vyslal společnosti tísňový signál SOS, ale i tak by armádě trvalo nejméně týden, než by se sem dostala. No, doufám, že tuto nahranou zprávu někdo někdy najde a že se dozví o tom, jaké hrůzy se zde odehrály.

Tady Thomas Lydecker, poslední přeživší pracovník na základně Hadley’s Hope. Prosím, jestli někdy najdete mé tělo, tak ho zpopelněte…

Následující zvuky:

nabíjení zbraně

přitisknutí zbraně k hlavě

výstřel…

KONEC